1.kapitola
1.část z 1.kapitoly
1.kapitola
Noční souboj
Londýn 1741
Předměstí ovanul večerní vítr. Lampy zhasly a noc se dostala k moci. Hodiny kostela odbyly půlnoc. Tu část dne, kdy velkoměsto vypouští temnou stranu do svého nitra. Mezi takové patří domovní zloději, opilci, mafiáni, ba dokonce zvláštní skupiny lidí. V jedné černou tmou zahalené ulici stál kůň. Černá srst jako by zanikla a byli vidět jen jeho velké oči. Červeně zbarvenou uzdu držel „člověk“ , sedíc na rudém dostihovém sedle.
S jeho sněhově bílými vlasy krátkého sestřihu si hrál vítr. Bledé pleti vévodily krvavé oči. Po nose mu stékaly kapičky potu. Rty překrývaly velké špičáky. Svaly propracované tělo zakrýval černý kabát. Záda mu bedlivě střežila mačeta s tmavým ostřím, na jejímž dřevěném jílci bojovaly strašlivé bytosti. V nedaleké ulici zavylo zvíře. Kdo slyšel ten zvuk, do smrti chtěl být hluchý. Projela jím vlna strachu a beznaděje. Jezdec v černém vybídl koně ke cvalu. Klapot kopyt se na dlažbě rozléhal celou ulicí. Minul několik opilců. Ti se začali smát. „Nečlověk“ se otočil. Špičáky se zableskly a promluvil tvrdým hlasem „Čemu se smějete hoši?“. Na tváři se mu objevil jízlivý úsměv. „Rád bych se také pobavil!“. Jeden z nich vystoupil a podotkl „Víte máte legrační převlek, jdete na zábavu?“. Obličej neznámého se zamračil. V rukou se objevila červená mlhovina. „.Z mlhy kolem hloučku se utvořil kruh. „ Krev!“ křikl neznámí. Ze všech uvnitř kruhu začala tryskat rudá tekutina. Po pár vteřinách těla popadala na zem. Nečlověk sesednul ze svého koně. Kleknul si ke kaluži krve. Vztáhnul k ní prsty, smočil je. Tělem mu projel záchvěv tepla. Červené prsty pomalu zamířily k ústům. Jakmile byly přímo před nimi. Vyjel z nich zašpičatělý jazyk.Olízl prsty….Lov mohl začít!!!
„Ano, lov může začít!“ řekl s pobavením v hlase.
Městská putyka, Londýn
V rušné hospodě posedával zvláštní člověk. Vypadal zároveň vznešeně, tak i jako pobuda. Mohlo mu být kolem středního věku, ale oči říkali víc, mluvila z nich staletí zkušenosti.Černé ulízané vlasy mu spadaly až po ramena. Smaragdové oči jako by byli v transu. Hleděli do prázdna. Oblečen v zelené košili a na ní černá vesta se sponou připomínající tesák . Upasu se mu houpalo velké kladivo. Zdálo se jako by zeleně zářilo. Hostinskému se zdálo, že to není ledajaký muž, protože si objednával prasečí krev . A zase „ Hostinský ještě jednu krev prosím!“ požádal melodickým hlasem. Majitel putyky došel k neobyčejnému zákazníkovi a pevným hlasem řekl „ Pane plašíte mi zde hosty, pít prasečí krev, tu pijí přece jen upíři.“ Víte co doneste mi ještě jednu sklenku a už mne tady nikdy neuvidíte!“ Hostinský se přemáhal, ale nakonec svolil .
Po chvíli se hostinský vrátil se sklenicí rudé tekutiny. A pošeptal mu „Já vím kdo jste tohle je uleželá lidská krev, jsem poloupír víte můj otec jím byl a tak no…. tak si ji vemte ,zaplaťte a vypadněte!“ Upír kývl „ Díky, ale víte co to znamená?“ Hostinský si odkašlal, podotkl „Jistě.“ Zkameněl. Probral ho až cinkot dopadajících zlaťáků. „Jo moc vám děkuju.“ poděkoval, ale upír už tam nebyl. Jen vypitá sklenice a slova vyrytá v desce stolu „Za vše díky Garamond.“
Garamond Jones vyšel na ulici. Již osvětlovalo pohasínající světlo lamp. Vítr utichl. Jones se rozběhl uličkou mířící pryč z velkoměsta.. Dusot nohou jako by jen upozorňoval, že venku v zimě a temnotě někdo je.
Doběhl na konec Londýna. Dokonce i stráž u brány se schovala do kamrlíku u ohně a hrnku teplého čaje. Kosek za branou byl patník. Vedle něj se táhla malinkatá cestička lesem k nedalekému vrchu. Mezi upíry se mu říkalo Umrlčí vrch, to proto že zde roku 1620 bylo popraveno 20 upírů.
Garamond došel na vrchol. V dáli od kostela bylo slyšet, že nastala půlnoc, nejmagičtější část dne. Místo velitele upírů se uvolnilo a on nedostal šanci, i když to bylo řečeno, že je právoplatný dědic. Jen mu oznámili „Bude se konat turnaj mezi několika upíry o trůn. Tento turnaj se nekonal víc jak tři sta let. Účastníci, kteří ho zázrakem přežili tvrdili nekonečná muka, krvavé bitky a samozřejmě půst po krvi. To nejhorší, co může upíra potkat. Měl plán jeho strýc, vrchní upír mu poradil ať povolá draka. Ten mu prý pomoh, ale už neví jak. „Potřebuju lidskou krev, starodávné místo umučení již dávno mrtvých, smaragd pro jeho mrštnost, rubín pro jeho sílu a oheň. „ Slova zní Planý živote vzduchu.“ brumlal si pro sebe. Uprostřed návrší ležel katův kámen. Vyšel k němu. S kapes vynadal vše potřebné, lidskou krev v skleněné čutorce málem upustil, když ji vyndával. Krev se vněm začínala vařit vzrušením.
Obřad začal, jeho ústa automaticky odříkávala starodávný text „Služebníku mračen, vládce ohně, vyslyš moji prosbu, staň se mým přítelem v boji, věrným, rozvážným. „Vyzdvihni se s temnot Planý živote vzduchu.“ „Dávám ti smaragd pro mrštnost, rubín pro sílu a oheň.“ , slova doprovázel, položením drahokamů na kámen a pak o ně roztříštil lahvičku. Červená tekutina se rozlila na obroušené skvosty. Vrch zahalila zelená mlha. Uslyšel poryv větru na křídlech. Z černé oblohy se snesl zlatý plaz. Inteligentní výraz v obličeje naznačil, že obřad povedl a byl přijat. Bytost měla klínovitou hlavu plnou ostrých špičáků. Červené oči mladí, plné energie a dobrodružství. Po obou stranách hlavy měl blanitý hřeben. Tělo, nohy praskaly pod mocnými svaly. Drápy schopné jednou ranou zabít koně. Vše, co si mohl přát. „Garamonde, co potřebuješ od krále nebes. Vím, že patříš do nejvyšší sekty upírů. Mé jméno je mimochodem Hart. „Co bude tvůj první rozkaz?“ Páníček – přítel sklopil hlavu a snažil si vybavit jeskyni, kde se svým bývalým lidským kamarádem blbli do aleluja. „Á, už vím je to nedaleko odtud. Místo minulosti leželo ve skále Roottward( tak si ji pojmenovali ), proplétali se zde složité chodbičky a obrovské jeskynní prostory. „Když poletíš směrem na sever najdeš tam skálu a v ní nový domov.!“ „Toť vše?“ podivil se drak. Garamond s úšklebkem na rtech odpověděl: Ano, prozatím ano!“ „Teď leť a vyspi se do drakova. Musím si ještě vyřídit něco ve městě. Na viděnou zítra.“ Rozešli nebo rozletěli se jinými směry….
Londýn 2/3/1741
Garamond již nemohl popadnout dech, když doběhl do středu Londýna. „Tak, kde si milej krvavej upírku!“ řekl si vduchu. Najednou uslyšel klapot kopyt. Mezi domy, kde stál, vběhl černý kůň a na něm jezdec. „Co ty tady dělaš?“ zavrčel neznámí. Garamond nečekal z odpovědí: Čekám!“ „A na koho?“ odvětil neznámí. Mezitím se oba změnili k nepoznání. Garamondovi z úst trčeli dva čtyř centimetrové špičáky. Ruce, ba dokonce celé tělo mu zesvalnatěli až košile zůstalem jen hadrem na utírání stolů v putyce. Jeho protivník byl na tom podobně, ale malinko hůř. Podle všeho byl mladší jak Garamond. Špičáky nebyly tak velké, tělo nebylo svalnaté, avšak ruce měl opředené červenou mlhovinou. Najednou kolem Garamonda vzplála zelená aura.